Jak na problémové žáky ve výtvarné výchově?

Vysvětlíte žákům, co je cílem a úkolem dnešní hodiny a většina z nich se pustí do tvorby… ALE jsou tam i tací, kteří se snaží bojkotovat, co se dá a právě TI jsou klíčoví! Právě TI totiž rozhodují, jaký bude váš vztah s celou třídou jako celkem, protože většinou právě TI jsou většinou leadři třídy a když TI vás budou respektovat, pracovat a mít vás rádi jako člověka, tak máte vyhráno! Budete zažívat vyučovací hodiny, v kterých vládne harmonie, klid a tvořivá energie. Jak na to?

Ideální doba je hned ze startu …

Byl začátek školního roku a já dostala novou šestou třídu. Objasnila jsem žákům výtvarné zadání a všichni se pustili do práce až na jednoho, říkejme mu třeba Radim. Radim ležel na lavici a vypadal, že spí, nechala jsem ho, věnovala se ostatním a pozorovala ho. Po pěti minutách jsem k němu přistoupila a zcela spontánně ho pohladila po vlasech, zvedl hlavu a já se ho zeptala: „Mohl si se vyspat v noci?“ Překvapeně se na mě podíval a odpověděl, že ano.

Usmála jsem se a řekla, že super, že jsem se chtěla jen ujistit, zda neměl nějakou těžkou noc, že se rodiče celou noc třeba hádali a on nemohl spát. Opět se na mě podíval velice překvapeně. Sdělila mu, že jsem ráda, že je fit a že už ostatní pracují, tak ať si vezme výkres a začne taky a odešla jsem prozkoumat, co dělají ostatní.

Radim začal. Zadání tedy neplnil, ale vzal si sešit a něco si do něj kreslil. Zmobilizoval se a kreslí! To beru jako první malý úspěch.

Dala jsem mu prostor a po nějakých deseti minutách se šla se zájmem podívat, co si kreslí do sešitu. Přišla jsem a pochválila ho, že jsem ráda, že pracuje a komentovala situaci: „Vidím, že kreslíš do sešitu. Proč jsi si nevzal výkres?“ Nečekala jsem na odpověď a pokračovala dále… „Víš, já bych chtěla všechny věci, co uděláte vystavit po škole, ať je hezčí, ať se tady všichni cítíme lépe. A když budeš kreslit do sešitu, ten vystavit nemůžu a to je škoda.“ Pozorně ho sleduji a ptám se: „Ty jsi starší než ostatní, že?“ Radim nezvedá hlavu od sešitu a zamumlá: „Jo, já jsem propadl.“ 

„Aha!!! Tak to bylo lepší, kdybych…“

„Tak to by bylo lepší, kdybych Ti dávala jiné zadání než zbytku třídy, protože zadání pro ně by Tě nebavily. Radim zvedl hlavu a najednou projevil zájem! „Co to vlastně kreslíš do toho sešitu?“ „Zbraně.“ Pojď za mnou já Ti ukážu jednoho umělce, jmenoval se Roy Lichtenstein  a taky kreslil zbraně, třeba se ním můžeš nechat inspirovat. Radim si se zájmem prohlíží Lichstensteina a s ním i celý pop-art. Nevím, co se mu více líbí, jestli ty obrázky nebo, že k němu přistupuji individuálně, s respektem a láskyplně. Zeptá se mě: „Můžu si tu knížku vzít s sebou do lavice?“ „Samozřejmě, Radime!“ Radim odchází a jde si pro výkres.

Radim na výkrese pracoval už tři měsíce. Práce vypadala TOP! Všichni spolužáci za ním chodili a chválili ho, že to má boží. Radim soustředěně fixami tečkoval jednotlivé plochy, skoro to vypadalo jako opravdový sítotisk:)

Mezitím na pedagogických poradách se pořád řešil nějaký kluk, který dělá jeden problém za druhým. Posílá učitelé na daná místa pohlavních a análních otvorů, nespolupracuje, pohybuje se po třídě, jak chce… Byla jsem ve škole nová a měla 16 tříd na výtvarku, takže jsem ještě většinu jmen neznala.  A všichni učitelé už mluvili o tom, že ještě chvíli to musí vydržet a za chvíli, že už půjde na 3 měsíce do pasťáku. Když se to opakovalo už asi po páté, říkala jsem si, kdo to je? Vždyť já ho přeci musím také učit?

Po chvíli pátrání jsem zjistila, že to je ten milý kluk, co sedí v poslední lavici a už 3 měsíce si disciplinovaně tečkuje svého Lichstensteina a nikdo o něm skoro neví.

Když Radim své dílo dokončil, byl na sebe patřičně hrdý a hned se ptal, jestli to tedy bude někde viset na chodbě, jak jsem říkala? Když jsem obrázek zarámovala a pověsila na chodbu, řekla jsem ostatním učitelům, že to je od Radima a všichni byli v šoku.

Když se Radim vrátil z polepšovny…

Upřímně mě zajímalo, jak se tam měl? Radim byl nadšený a začal mi vykládat, jak se jim tam ti učitelé a vychovatelé věnovali, jak je povzbuzovali k učení, jak si s nimi hráli hry odpoledne. Možná to bude znít divně, ale jednoduše řečeno: Lásku a nedostatek pozornosti, které se mu nedostávalo v rodině a v běžné škole, dostal v polepšovně!

Domnívám se, že to je právě důvod, proč dětí ve školách zlobí, protože jim chybí láska. A svým chováním se snaží často jen upoutat pozornost učitelů. „Čím problémovější dítě, tím více potřebuje lásky a pozornosti.“

To byl asi i důvod, proč u mě Radim nezlobil ani ve výtvarce ani v občance, ba naopak! Byl vynikající, bez něj by to nebylo ono! Spolupracoval, zamýšlel se, rozpoutával debaty… dostal prostor, v kterém se cítil v bezpečí, přijímán a on mohl konečně zazářit…

Protože i ti „problémoví“ žáci potřebují někde zazářit a pocítit úspěch a kde jinde než ve výtvarce? Když jinde se jim to nedaří… Je důležité jim dát ten prostor a pocit, že je přijímáte takové jací jsou:)

Jednou jsem se ho zeptala: „Radime, není mi jasné, že u mě jsi v hodinách tak fajnový a fakt Tě mám moc ráda. A co slyším na pedagogických poradách, jak se chováš k ostatním učitelům, nechce se mi tomu ani věřit… Zajímá mě, proč?“ Odpověď zněla: „Protože Vy jste normální! Lidská! Chováte se ke všem s respektem!  Je vám jedno, co o nás, kdo říká… Nikoho neodsuzujete, sama si děláte názor na každého z nás!“ Wauuu… samotné mi to vyrazilo dech!

Štěstí není pro každého!

Snažila jsem se mu vysvětlit, že rozumím tomu, že všichni učitelé mu nemusí sedět jako lidské bytosti, ale tím, že s nimi nechce spolupracovat škodí jen sám sobě. Zdůraznila jsem mu, že vím, že je velice inteligentní kluk a že propadá skoro z každého předmětu  je velikánská škoda do budoucnosti pro něho. Každopádně, že  není naštěstí nic ztraceno (byl tenkrát v sedmé třídě), že známky na střední školu jsou důležité až v osmé třídě.

Řekla jsem mu: „Víš co Radime, celý život je o tom udělat si to tady na tom světě hezké. Za svůj život si zodpovědný sám. Já si dávám často takové schůzky sama se sebou a ptám se sebe, jestli tak jak žiju, je to ono? Jestli sama sobě předvádím opravdu tu nejlepší formu svého života? Jestli mi je dobře v tom, co je teď? Jestli bych pro sebe mohla udělat něco lepšího? Jestli opravdu žiju to, po čem toužím? A jaké kroky bych měla udělat, abych mohla žít to, co chci? A pak prostě zvednu zadek a jdu to dělat… Není to cesta pro každého, protože je náročná, ale Radime štěstí není pro každého!“

„Zamysli se nad tím, jde jen o Tebe! Co ty chceš v životě? Jak si představuješ svůj život? Co bys chtěl dělat? Jestli toho můžeš dosáhnout se samýma pětkama, tak je to v pořádku, ale pokud ne…“ Usmál se a řekl: „Tak bych měl zvednout ten zadek a začít proto něco dělat!“

Jak na problémové žáky ve výtvarné výchově?

V osmé třídě Radim opustil naší školu a odešel do dětského domova. O pololetí nás přišel navštívit, došel za mnou do výtvarné učebny, už ve dveřích se na mě zubil, obejmul mě a řekl: „Něco jsem Vám donesl ukázat.“ Z ruksaku vytáhl ve složce Vysvědčení s vyznamenáním.